Studie společnosti Smithers: Plastů budeme spotřebovávat více, ale více se zaměříme i na recyklaci

Podle nové studie agentury Smithers celosvětová spotřeba plastového obalového materiálu letos oproti loňskému roku vzroste o 4,7 % a v letech 2021–2026 dále poroste o 3,5 % a dosáhne až na 73,1 milionu tun (v roce 2020 šlo o 54 tun). Růst spotřeby se předpokládá zejména v Asii a poptávka bude především po PP, PE a směsných plastech.

Dobrou zprávou však je, že se předpokládá také nárůst využívání rPET a to i pro potravinářské účely a také rozvoj metod a zvýšení účinnosti jak mechanické, tak i chemické recyklace. Dojde také k navýšení financování vědy a výzkumu v této oblasti a v oblasti technologií bariérových povlaků.

Zdroj: https://www.svetbaleni.cz/2021/05/21/poroste-spotreba-plastu-i-duraz-na-jejich-udrzitelnost-predpovida-analyza-smithers/?fbclid=IwAR1Qi81F0u4q14ScvcUZQgiHn8SgU66zWNeK6Qjuqo8LBFGgoc0HfrZr92w

Existuje ideální obal?

Existuje ideální obal?

Plastové znečištění přírody je problémem, který se nyní snaží řešit nejen občanské iniciativy a neziskové organizace, ale i politici, výrobci a prodejci.

V případě jednorázových plastů a plastových obalů bych v této souvislosti zmínil zejména směrnici SUP (omezení vybraných jednorázových plastových výrobků) a ekomodulaci. 

Jsem pro, aby obaly byly:

  • co nejšetrnější k přírodě,
  • aby se analyzoval jejich dopad na životní prostředí v celém životním cyklu (LCA),
  • aby výrobci i spotřebitelé byli motivování k přechodu na ekologičtější varianty.

Toto téma najdete i v našem volebním programu.

Uvědomuji si však, že najít nejvhodnější obal z hlediska uchování obsahu a šetrnosti k přírodě není vůbec jednoduché, a proto tomuto hledání musíme věnovat čas a prostředky. Natož když zohledníme další, a pravděpodobně vůbec nejdůležitější aspekt. Tím je zdravotní nezávadnost.

Nová studie Arniky upozorňuje na přítomnost tzv. PFAS v obalech jídla z fastfoodů, v papírových taškách a dalších výrobcích.

PFAS jsou syntetické látky, které obsahují extrémně silné chemické vazby, kvůli tomu jsou prakticky nerozložitelné a přezdívá se jim “věčné chemikálie”. Jejich funkcí ve výrobcích je ochrana před prosáknutím vody a mastnoty.

Smutné je, že nejvíce těchto látek obsahují obaly, které se používají právě jako alternativa k plastům – krabičky na jídlo a jednorázové nádobí z cukrové třtiny.

Tyto látky přetrvávají velmi dlouho jak v lidském těle, tak v přírodě. Mohou mít karcinogenní účinky, zvyšují také hodnotu cholesterolu v krvi.

Ochrana ekosystémů a našeho zdraví tak jde ruku v ruce. Ukazuje se, že nahrazení polystyrenových krabiček na jídlo těmi sice z rozložitelných materiálů ale obsahujícími potenciálně nebezpečné chemikálie, není cesta. Materiál budoucnosti tak musíme hledat dál. 

 

A jaký je podle Vás ideální obalový materiál? Co je pro Vás při výběru obalu důležité? 


Zdroje:

https://arnika.org/fastfoodove-retezce-v-cesku-pouzivaji-toxicke-obaly-na-potraviny-rika-nova-studie

https://echa.europa.eu/cs/hot-topics/perfluoroalkyl-chemicals-pfas

https://arnika.org/perfluorovane-a-polyfluorovane-latky-pfas

https://www.epa.gov/pfas/basic-information-pfas

Bioodpad tvoří velkou část směsného odpadu. Pojďme s tím něco udělat!

Bioodpad tvoří velkou část směsného odpadu. Pojďme s tím něco udělat!

Nechceme-li se utopit v odpadu, musíme se snažit minimalizovat jeho produkci a maximalizovat jeho využití. 

K tomu, abychom odpad mohli využít a ve spalovně či na skládce skončilo jen nutné minimum, je potřeba ho také pečlivě třídit. Zlepšení třídění může pomoci obcím v dosažení na tzv. třídící slevu. Podle nového odpadového zákona se totiž jistá část komunálního odpadu bude moci nadále ukládat na skládku za stávající cenu 500 Kč/tunu. Za tuto zvýhodněnou částku bude možné skládkovat množství odpadu, odpovídající 200 kg na obyvatele/rok v letošním roce a toto množství se bude nadále snižovat takto:

Aby obce nemusely vynakládat horentní sumy na skládkování komunálního odpadu, bude nutné snížit množství SKO ukládaného na skládku (to je koneckonců právě cílem těchto legislativních změn). Jak? Motivovat obyvatele ke snižování produkce odpadu (např. finančne – skrze systémy jako je PAYT, dále osvětou, podporou služeb jako je opravárenství, podporou znovupoužitelných obalů atd.), odpad využívat a neukládat pouze na skládku (výroba TAP, energetické využití), maximalizovat třídění a odklonit využitelné složky ze směsného odpadu.

Jak totiž ukázaly analýzy SKO v Kopřivnici a Bílovci, s tříděním a tom nejsme zdaleka tak dobře, jak to na první pohled vypadá. V obou případech by zhruba dvě třetiny odpadu v nádobách na směsný odpad mohly být vytříděny a dále využity. Podobná situace pravděpodobně bude ve většině obcí. Naprosto největší podíl tvoří bioodpad (následovaný sklem, papírem či textilem), který by místo zahnívání na skládce mohl být využit pro výrobu kompostu či bioplynu.

Bioodpad je jedním z témat, na který se zaměřujeme v našem programu pro příští volební období. Chceme podpořit produkci kvalitního kompostu, který pomůže půdě, které chybí organická hmota, a bioodpad využívat také namísto cíleně pěstované biomasy v bioplynových stanicích. 

Třídíte bioodpad nebo dokonce sami kompostujete? Pokud ne, co je pro Vás překážkou?

Baterie nepatří do koše, bohužel tam stále končívají

Baterie nepatří do koše, bohužel tam stále končívají

Ve Zlínském kraji jsme vloni vytřídili průměrně 7 baterií na osobu, tedy celkem 107490 baterií. Za celou ČR jsme na průměru 8 baterií na osobu. Vyplývá to z výsledků společnosti ECOBAT za loňský rok, která celkové množství zpětně odebraných 2 156 tun použitých baterií přepočítala na tužkové baterie. Číslo se zdá být poměrně velké, ale je to bohužel jen cca polovina baterií, které se každoročně dostávají do oběhu. Ten zbytek končí jednak v šuplících, ale bohužel také ve směsném odpadu nebo úplně nejhůř, odhozené v přírodě.

Proč je nutné, aby baterie skončily tam, kde mají?

Důvodů je hned několik. Baterií máme různé druhy (alkalické, lithiové a další). Každá ale obsahuje prvky, které se dají znovu využít a šetřit tak primární zdroje.

V přírodě nebo na skládce potom baterie může způsobit velké problémy. Uvolňují se  z nich těžké kovy, a doba rozkladu je 200 až 500 let. Ve spalovně to není o mnoho lepší, zvláště pokud bychom uvažovali o využití škváry ve stavebnictví.

U Li – ion baterií je situace ještě horší. Při jejich poškození či rozdrcení, kdy záporná elektroda se dostane do kontaktu s kladnou, dojde k prudké reakci a vzniku ohně, až exploze. Zde hrozí nebezpečí právě při manipulaci se směsným odpadem, ve kterém se tyto baterie (dnes již používané nejen jako součást elektrozařízení) mohou skrývat. Lithium je navíc materiálem, jehož těžba je velmi náročná a nepříznivá pro životní prostředí, proto by mělo být maximálně recyklováno.

Rozebíráním elektrozařízení se navíc často zabývají chráněné dílny, a existují projekty jako Koruna za kilo nebo Remobil, které za sesbíraná zařízení posílají peníze nadacím pro hendikepované. 

Proto apeluji na všechny – elektrozařízení i samotné baterie vracejme tam, kam patří – do speciálních nádob, které dnes nacházíme stále hojněji v supermarketech i na dalších veřejných místech, či do sběrných dvorů. 


Zdroje:

http://www.enviweb.cz/118940

https://imgs.waste-management-world.com/e/53_ebf8e3dd2a99fb3dc65010eda34fd8b1ef117beb.pdf

https://www.neprekonatelny.blog/2021/03/16/recyklace-baterii-setri-zivotni-prostredi-a-muze-pomoci-i-lidem-s-hendikepem/?fbclid=IwAR1Q0u9hMFCQNhauZE5zxWlLUfMRVOawCVI0_-nKAIkR2BsxGir-1GMVcTg

https://www.energyglobe.cz/temata-a-novinky/bez-vetrani-se-neobejde-zadna-domacnost

Budeme mít silnice postavené na toxické strusce? Podle Arniky to reálně hrozí, podle MŽP je to nesmysl

Budeme mít silnice postavené na toxické strusce? Podle Arniky to reálně hrozí, podle MŽP je to nesmysl

EKOLIST 30.3.21

Ministerstvo životního prostředí připravuje vyhlášku o podrobnostech nakládání s odpady, která mimo jiné stanovuje podmínky pro využití zbytkového materiálu ze spaloven ve stavebnictví. Podle organizace Arnika to znamená, že pro stavbu silnic se bude moci využívat struska s vyšším obsahem toxických látek. Ta navíc nebude podléhat testům ekotoxicity, tj. hodnocení nebezpečí pro životní prostředí a živočichy. Ministerstvo ale zdůrazňuje, že cílem je využívat existující materiál a snížit množství odpadu. Vyhláška umožní, aby odpad po spalování zůstal v oběhu. Proces úpravy strusky pro stavebnictví navíc umožní získat z ní železné i neželezné kovy, které budou dále recyklovány.

Základním problémem využití zbytků po spalování je, že v popelu a strusce ze spaloven odpadů se kumulují toxické látky. Podle Arniky se jedná především o chloridy, fluoridy, sírany, těžké kovy a mnoho dalších.

„Celý problém je daleko větší, než se zdá. Spalováním odpadů s obsahem bromovaných zpomalovačů hoření vznikají extrémně toxické bromované dioxiny, jejichž koncentrace se v popelu a strusce ze spaloven vůbec nesledují,“ popisuje Sarah Ožanová z Arniky. Nebezpečným látkám, které ohrožují vše živé, bychom podle ní měli v úniku do životního prostředí bránit. „Zmiňovaná vyhláška jim naopak do životního prostředí cestu otevírá,“ myslí si Ožanová.

Ministerstvo životního prostředí se však ohrazuje proti tvrzení, že by látky ve strusce byly nebezpečné pro životní prostředí. „Všechny čtyři ZEVO (pozn. red.: zařízení na energetické využití odpadu, lidově spalovny odpadů) v ČR mají platné osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností, v rámci kterého je pravidelně sledována i ekotoxicita. Struska ze ZEVO není ekotoxická, takže se jedná o lživé tvrzení ze strany Arniky,“ uvádí MŽP v odpovědi Ekolistu.

„Pokud by struska měla ekotoxický charakter, tak musí být klasifikována jako nebezpečný odpad a není možné jí využít. Testy ekotoxicity se dělají pravidelně podle podmínek platného osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností,“ reagoval v odpovědi Ondřej Charvát z tiskového oddělení MŽP.

Chystaná vyhláška se zabývá požadavky na zařízení určená pro nakládání s odpady a jejich provoz, podrobnostmi pro využívání odpadů k zasypávání, ale i podrobnostmi nakládání s kaly, a dalšími požadavky na nakládání s odpady. Včetně stanovení limitních hodnot pro další využití strusky ze spaloven. Z pohledu Arniky jsou problematické právě tyto hodnoty.

„Vyhláška nově snižuje limity pro výluh nebezpečných látek a ve velkém usnadní využívání toxičtějšího materiálu, který tak může například otrávit spodní vody. Jenom z pražské spalovny odpadů by šlo asi o 70 tisíc tun a desetitisíce tun z ostatních spaloven ročně,“ uvádí Arnika, která se problematikou toxických látek v prostředí dlouhodobě zabývá.

„V současné době veškerá struska z energetického využití odpadů končí na skládkách, ať už přímo nebo jako materiál pro technické zabezpečení skládky,“ komentuje spor Michal Šyc z Ústavu chemických procesů Akademie věd. Jeho pracoviště spolu se společností Danish Waste Solutions připravilo sérii studií, na základě kterých byl paragraf zabývající se využitím strusky do legislativy navržen.

Pro využití strusky ze spalování odpadů se mají se strusky oddělit železné a neželezné kovy. „Uvedení tohoto konceptu v praxi představuje investice pro provozovatele ZEVO na úrovni až stovek milionů Kč. Na druhou stranu je to spojené s nezanedbatelnými ekonomickými benefity z prodeje získaných kovů a také úsporou primárních surovin a recyklací kovů ze strusky,“ uvádí Michal Šyc.

„Dle dostupných znalostí je současný potenciál neželezných kovů ve strusce v ČR až 3 500 tun, z čehož je většina hliník. Jelikož primární produkce hliníku je energeticky velmi náročný proces, představuje zpětné využití výše uvedeného množství roční úspory CO2 více než 30 tisíc tun,“ vysvětluje Šyc.

Až po oddělení kovů má být struska využita ve stavebním průmyslu. Michal Šyc uvádí, že to může vést k úspoře cca 150 tisíc tun primárních materiálů pro stavební průmysl. Podle něj nová legislativa naopak nastaví jasně definované bezpečné podmínky pro využití strusky.

Tu bude možné použít jako podkladovou vrstvu pozemních komunikací, ovšem až po nutné předúpravě. Dalšími podmínkami použití bude určitá vzdálenost od zdroje pitné vody, nepropustný povrch a podobně. Strusku nebude podle Šyce možné využít na náspy či zásypy.

 

Přípustné limity

Ministerstvo vysvětluje snížení limitů na škodlivé látky tím, že limitní hodnoty na jejich výluh jsou nastaveny právě s ohledem na striktně omezený způsob použití. Ten podle MŽP výrazně snižuje průnik vody do strusky ve vrstvě, ve které bude využita. Možnost úniku škodlivin do okolního prostředí má tedy být malá.

„Při tomto způsobu využívání nedochází dlouhodobě v jiných členských státech k problémům s ohrožením životního prostředí nebo lidského zdraví, proto mohla být s ohledem na princip oběhového hospodářství tato koncepce převzata do návrhu vyhlášky a adaptována na české podmínky,“ uvádí Ondřej Charvát.

Arnika ale vnímá situaci jinak. „Přístup Ministerstva životního prostředí považujeme za hazard se životním prostředím a přírodou. Ministerstvu zjevně jde o to, aby nové spalovny pálily odpady na plné obrátky a chrlily stavební materiál, který se dá zpeněžit,“ říká k návrhu Jindřich Petrlík z Arniky.

Ministerstvo navíc uvádí, že většina toxických látek se nevyskytuje ve strusce, ale v popílku, který ze spalování vzniká. „Tisková zpráva Arniky směšuje dohromady strusku (škváru – hrubý podíl po spalování) a popílek (jemný podíl ze spalování). Vyhláška ale připouští pouze využití strusky. Ovšem většina škodlivin se nachází v popílku,“ reaguje za ministerstvo Ondřej Charvát.

Jindřich Petrlík z Arniky s tím nesouhlasí. „To, že se většina škodlivin nachází v popílku, platilo dříve a pro některé škodliviny. V současnosti je to už trochu jinak,“ říká Petrlík. Jednak kvůli vývoji ve složení odpadu, jednak se více škodlivých látek v různých studiích měří.“ Ve strusce je podle Petrlíka například daleko více zinku, který sice neškodí lidem, ale pro vodní organismy je toxický.

„Ve strusce a popelu zůstává také vysoké množství arsenu, olova či niklu, tedy toxických těžkých kovů. Ale hlavně kvůli rostoucímu množství odpadů, obsahujících bromované zpomalovače hoření, je v popelu a strusce značné množství bromovaných dioxinů a bromovaných zpomalovačů hoření,“ uvádí Jindřich Petrlík s odkazem na studie, ze kterých své informace čerpá.

„Celý koncept včetně limitů a podmínek využití je nastaven tak, aby nedocházelo k ohrožení životního prostředí, tak jako v řadě dalších vyspělých zemí v Evropě,“ ubezpečuje Michal Šyc z Akademie věd.

Arnika nesouhlasí s MŽP ani v tom, zda budou dobře dohledatelná místa použití rizikového stavebního materiálu. Ministerstvo uvádí, že „využití strusky bude možné výhradně v zařízení určeném k nakládání s odpady povoleném krajským úřadem. Každé takové zařízení je uvedeno ve veřejně přístupném registru zařízení na stránkách MŽP, kde je také možné dohledat jakékoliv zařízení podle druhu odpadu, se kterým je v něm nakládáno. To se týká rovněž této strusky, která je samostatným druhem odpadu. Žádný speciální registr není potřeba, struska se bude aplikovat pouze na schválených zařízeních a bude se dát dohledat, kdo ten odpad použil“.

Ve vyhlášce se ale v § 7 Podmínky využití strusky ze spalování ostatních odpadů k zasypávání píše: Struska ze spalování ostatního odpadu zahrnutá pod katalogové číslo 19 01 12 může být použita k zasypávání, pokud bude použita ke stavebním účelům uvedeným v tabulce v bodě 3 v příloze č. 6 k této vyhlášce za podmínek uvedených v této tabulce.

A tam se uvádí: Pozemní komunikace, parkoviště a obslužné prostory v průmyslových zónách a Základy a podlahy konstrukce průmyslových a skladových budov.

„Ani jedno z těchto míst neodpovídá definici, že ‚využití strusky bude možné výhradně v zařízení určeném k nakládání s odpady povoleném krajským úřadem‘,“ reaguje Jindřich Petrlík. „Buď ministerstvo nechápe, že chceme evidenci míst, kde se struska použila pro stavbu pozemních komunikací a v základech budov, anebo to chápat nechce,“ dodává a pokračuje: „Pokud mají přehled, kde končí struska a popel, ať nám sdělí, kde za posledních pět let skončila směs popele, strusky a popílku ze spalovny v Liberci. Ministerstvo nemá ani přehled o tom, kde onen toxičtější popílek ze spaloven končí.“

Připravovaná vyhláška je nyní ve fázi vypořádávání připomínek meziresortního připomínkového řízení. „V návaznosti na toto projednávání budou, počítáme, provedeny její úpravy – budou doplněny další požadavky na sledování některých parametrů obsahu škodlivin v sušině a požadavek na stanovování ekotoxicity (což se týká i vámi zmíněných dioxinů),“ uvádí Ondřej Charvát. „Sdružení Arnika k vyhlášce žádné připomínky nezaslalo, ani nevyužilo možnosti aktivně ovlivnit podobu navržených parametrů,“ dodává v odpovědi MŽP.

„Vyhlášku jsme nepřipomínkovali, protože jsme nebyli zahrnuti do subjektu obeslaných k připomínkování. Dostali jsme se k ní prostřednictvím jiných subjektů a z komunikace o odpadech. Rádi tak ještě teď učiníme, uvidíme, jaká bude reakce ministerstva,“ zní z Arniky.

V celé problematice hraje roli i to, že ministerstvo životního prostředí vnímá zařízení na energetické využití odpadu, kde se odpady spalují a energie se využívá například k vytápění, za součást oběhového hospodářství a do budoucna počítá s jejich větším využitím. S tím, že ZEVO jsou součástí tzv. cirkulární ekonomiky, však nesouhlasí neziskové organizace, například Hnutí DUHA.

Zdroj: https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/budeme-mit-silnice-postavene-na-toxicke-strusce-podle-arniky-to-realne-hrozi-podle-mzp-je-to-nesmysl

Česko má první továrnu na plasty budoucnosti. Staré PET lahve dováží

Česko má první továrnu na plasty budoucnosti. Staré PET lahve dováží

Investici za 360 milionů korun financovala společnost rPET Inwaste, za níž stojí čeští podnikatelé. Stavba továrny začala po zhruba čtyřech letech příprav před rokem v době prvního lockdownu, dokončená byla v březnu.

V dalších dnech se v budově bude instalovat technologická linka na zušlechtění PET vloček pocházejících z vytříděných plastových lahví. „Oživovat“ se bude dva měsíce, spuštění provozu je naplánované na léto. Továrna, která zaměstná 25 lidí, bude vyrábět až 16 tisíc tun materiálu ročně.

V České republice jde o první závod na výrobu vstupní suroviny k výrobě recyklovaných PET lahví. Podle ředitele Jiřího Hudečka by měl závod do konce roku získat certifikaci výroby pro potravinářské využití od Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA). rPET materiál se dnes dováží z několika evropských zemí.

Zájem o recyklované „petky“ ze strany výrobců lahví a nápojů roste. Důvodem je jejich snaha vypadat a chovat se zeleněji. K tomu je brzy přinutí chystaná legislativa EU, která od roku 2025 stanoví povinný podíl rPET v lahvích 25 procent. O pět let později stoupne na 35 procent.

Na barvě záleží. Výrobci nápojů škrtají oranžové i fialové PET lahve

6. 3. 13:19

„Legislativa nám samozřejmě pomohla. Ale už před schválením řada výrobců nečekala na cíle a řekla, že podíl recyklátu chtějí už teď,“ řekl redakci SZ Byznys Hudeček. Mnohem větší zájem je však podle něj z ciziny.

„Vidíme enormní zájem ze zahraničí. Ale naší misí je uzavřít cirkulární kolečko v České republice. Ve spolupráci s výrobci lahví a nápojů a dalšími subjekty chceme nechat sto procent materiálu v ČR, bude-li o něj zájem. Nedává pro nás smysl vozit jej do Rakouska, Itálie, Polska nebo Francie,“ řekl Hudeček.

Už i český trh se podle něj začíná otevírat: „V současnosti cítíme, že se blýská na lepší časy, a zdá se nám, že i čeští výrobci nápojů to skutečně myslí vážně.“ Potenciálními zákazníky nové fabriky budou výrobci lahví, případně samy nápojářské firmy. Třeba výrobce vody Mattoni si PET lahve vyfukuje z vlastních preforem.

PET ničí lepidla i slívy

V Česku je zatím používání rPET v potravinářství v plenkách. Koketuje s ním výrobce minerálních vod Mattoni a skupina Kofola. Spuštění lokální výroby regranulátu by mohlo pomoci většímu zapojení českých firem.

Společnost Mattoni 1983 používá rPET u půllitrového balení sportovní edice Mattoni Eco s 50 procenty recyklátu a u své první cirkulární lahve, v níž testuje zálohový systém ve spolupráci s e-shopem Košík.cz. V tomto případě „odpad“ tvoří 1,5litrovou lahev z 80 procent.

„Širší použití nám zatím nedává smysl – ekonomický, ale bohužel ani environmentální. Z hlediska životního prostředí má smysl lokální recyklace ‚z lahve do lahve‘, nikoli převozy ‚petek‘ a recyklátu po celé Evropě sem a tam,“ uvedla mluvčí Andrea Brožová.

Problém vidí i v nedostatečné kvalitě třídění ze žlutých kontejnerů, kdy plasty pro potravinářské použití smějí obsahovat maximálně 5 procent „cizích“ plastů. Podle loňského vyjádření Jitky Sosnovcové ze Státního zdravotního ústavu nejsou třídicí technologie v Česku schopny zajistit vytřídění PET lahví tak, aby byly dodrženy evropské normy. I proto Mattoni prosazuje zavedení zálohového systému, který však odmítá Ministerstvo životního prostředí.

Když se plasty valí proudem. Tak teď vypadají dravé řeky na Balkáně

9. 2. 8:30

Šéf rPET InWaste Hudeček namítá, že problém není v třídění, ale ve výrobě. Česká továrna vykupuje většinu starých PET lahví (nasekaných vloček) v zahraničí, protože sama v tuzemsku dokáže sehnat v dostatečné kvalitě jen 5–6 tisíc tun za rok. „Český PET je neskutečně kontaminovaný, protože 60 procent obalů na trhu je barevných. Kontaminaci způsobuje také PETG (modifikovaný PET materiál kvůli zvýšení pružnosti), nerozpustitelná lepidla, PVC slívy apod.,“ popsal Hudeček. Českých firem vyrábějících z vyhozených lahví vločky je podle něj dost, ale neumí plasty pro potravinářské využití kvalitně vyčistit. Až v poslední době se výrobci snaží o redukci portfolia barev.

Zájem o rPET ze strany zákazníků zřejmě je. Alespoň podle zkušeností Mattoni, která už přes Košík.cz prodává více recyklovaných „petek“ než nových lahví.

Plastofobie vs. nekonečná recyklace

Podle Jiřího Hudečka, který v minulosti patnáct let řídil Jihomoravské inovační centrum, v minulosti popularizaci recyklátu bránila nízká cena ropy. Díky tomu byly atraktivnější nové plasty, jimž mnoho výrobců dalo z ekonomických důvodů přednost. Levná ropa však nesnížila cenu rPET, který je dnes dražší zhruba o 40 procent.

Vyšší cena přestává být pro výrobce překážkou. Částečně i proto, že plasty dostaly v očích spotřebitelů nálepku něčeho špatného. „Je tady naprosto neoprávněná plastofobie ve vztahu k PET. Je to ale fantastický materiál, který dokáže zakonzervovat surovinu v materiálu a dokáže být nekonečně recyklován. Nepotřebujete donekonečna dolovat ze země nerostné suroviny,“ hájí „petky“ Hudeček.

Továrna firmy rPET InWaste využívá unikátní technologii LSP, kdy zušlechťování PET probíhá za tekutého stavu. Je teprve druhou továrnou na světě, která tuto technologii používá za účelem výroby rPET regranulátu. Jak proces vypadá? Vločky z vytříděných PET lahví se vysuší, roztaví se v extruderu a následně se v reaktoru za vysoké teploty zvýší viskozita materiálu. Výsledná tavenina se naseká a zachladí na granule o velikosti 3 až 4 milimetry. Potom už se vzniklá vstupní surovina (regranulát rPET) naváží a zabalí.

Nová studie motoristy nepotěší. Mikroplasty z pneumatik znečišťují oceány

15. 7. 2020 6:30

Materiál z již použitých PET lahví v tuto chvíli do Česka importuje nadnárodní rakouská společnost Alpla ze svých vlastních továren na rPET v Rakousku a v Polsku. Ředitel pro Českou republiku Jan Daňsa připustil, že jedná o možném nákupu recyklátu z nové fabriky na jižní Moravě.

Není příliš pravděpodobné, že by také Alpla v nejbližší době v České republice zprovoznila linky na výrobu rPET. „Postavení nových závodů obnáší extrémně vysoké investice oproti možnosti rozšíření našich stávajících závodů v zahraničí, které jsou napojené na zelenou elektřinu a mají o 90 procent nižší emise CO2. Zatím proto jdeme touto cestou,“ sdělil Daňsa.

Recyklace je však pro skupinu velké téma. Do roku 2025 se do opětovného využívání odpadu zavázala každoročně investovat 50 milionů eur (přes 1,3 miliardy korun). Nedávno například koupila novou továrnu na rPET v Itálii.

Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/cesko-ma-prvni-tovarnu-na-plasty-budoucnosti-stare-pet-lahve-dovazi-146552?fbclid=IwAR0gMFe6ZxbFcF2taOPxq4U6TO2dm9m8gbk-T3IK2YEKdb54bkKq3kpQnn0